Petr Liška: Má ve Vrchní, prchni! pravdu advokát, nebo číšník? - Legal blog - Legal TV

Petr Liška: Má ve Vrchní, prchni! pravdu advokát, nebo číšník?

S Petrem Liškou, ředitelem právního úseku České spořitelny, docentem obchodního práva na Právnické fakultě Univerzitě Karlově a Západočeské univerzity a také Právníkem roku 2019 v oblasti občanského práva o tom, jak se osvědčují zákon o obchodních korporacích a úvěrová pravidla či jak se používají při výuce populární filmy.

Jste známý tím, že při výuce obchodního práva využíváte filmové ukázky a na daných situacích demonstrujete jednotlivé právní situace. O co třeba jde?

Člověk si na tom uvědomí řadu praktických problémů. Jde například o film Vrchní, prchni! Podnikatele zavazuje jednání jakékoliv osoby v provozovně. Pokud ostatní nevědí, že je kasíruje falešný vrchní, podnikatel je stejně jeho jednáním vázán.

Tedy v té scéně, kdy se dohaduje advokát a číšník, čí je to chyba, má pravdu advokát a jde o problém restaurace?

Je to tak. I když samozřejmě tehdy nešlo o podnikání, tu situaci přenášíme v čase. V dnešních podmínkách by to byl ale závazek podnikatele. Vycházíme z toho, že zákonodárce sleduje dva zájmy: jednak aby měl podnikatel ve své provozovně pořádek a nepouštěl tam osoby, které tam nemají co dělat, a jednak aby byla chráněna dobrá víra kohokoliv z nás a nemuseli jsme ověřovat, kdo je tam oprávněný nám zboží prodat. Na druhou stranu ale není chráněna zlá víra. Pokud bych do obchodu poslal kamaráda, aby mi tam prodal telefon za korunu, tak to v pořádku samozřejmě nebude.

Kromě Vrchní, prchni! používáte třeba i Lásku přes internet. Co na něm vykládáte?

Na vztazích mezi Tomem Hanksem jako podnikatelem v oblasti knižního velkoobchodu a Meg Ryan jako podnikatelkou s malým knihkupectvím se ukazuje, jak může být hospodářská soutěž zničující a jaké prostředky se v ní používají. Zatímco malý obchod se snaží budovat vztah se zákazníky různými akcemi, například čtením pro malé děti, velký obchod má různé systémy slev, kávy a donutů zdarma. To jsou všechno věci, které se v hospodářské soutěži používají. A konec je takový, že ti dva se vezmou, ale to malé knihkupectví zkrachuje. Dejme si ještě jeden takový příklad. Třeba když v rámci bankovních obchodů přednášíme poslední hospodářskou krizi, její důvody pregnantně vysvětluje americký film Too big to Fail (Velká krize). Opět je to daleko názornější.

Pojďme do praxe. Jak jako šéf právního oddělení České spořitelny vnímáte rekodifikaci soukromého práva více než šest let po její účinnosti?

Lidé – neprávníci se tomu právu zatím nenaučili a obávám se, že ani nemají příliš velkou vůli se mu učit. Když se chtějí učit, tak spíše selektivně, například v otázkách, které jim přinášejí určitý užitek jako spotřebitelům, tedy, kdy mohou vrátit určité zboží, kdy jej lze reklamovat atp. Z hlediska aplikace nového soukromého práva ale pociťují jako zástupci zaměstnavatele (obchodní korporace) nejistotu a množí se dotazy a požadavky na osvětlení mnoha věcí, které zaměstnanci v těchto pozicích dříve bezproblémově ovládali. Rekodifikace tak měla negativní vliv v tom, že mnoho pravidel už zde bylo v myslích zakořeněných a dědilo se z pokolení na pokolení, dnes mají neprávníci právní nejistotu a chtějí, aby si prakticky se vším raději poradil právník. Týká se to i řady běžných transakcí a jednání, například toho, kdy a v jakém rozsahu lze uplatnit běžnou plnou moc.

Autoři rekodifikace ale často mluvili o tom, že nové právo bude více intuitivní. To se tedy nepotvrzuje?

Částečně ano, správné řešení se dá někdy najít intuitivně. Ale obava lidí, kteří nechtějí udělat chybu, je příliš vysoká. Zaměstnanci mají raději doprovod právníka než by cokoli právního rozhodovali sami a převzali za to odpovědnost. Prezident již podepsal první velkou novelu zákona o obchodních korporacích. Jak ji hodnotíte? Detailně ji prostudovanou ještě nemám. Je ale velmi důležité, že jí příslušný tým připravil na základě požadavků praxe. Vycházel nikoliv z akademických pohledů na některé pojmy či výklady, ale z toho, co praxe pociťuje jako nedostatky a mezery stávající právní úpravy. Druhá věc je, že se zaměřil na otázky, u nichž sám zákonodárce pociťoval, že nebyly dostatečně propracovány. Například jde o monistický systém správy akciové společnosti. Pak jde o celou řadu dílčích legislativních posunů, které by měly přispět k snadnější aplikaci tohoto zákona.

Ve společnosti se často řeší téma svobody, to, zda o ni postupně opět nepřicházíme. Právě rekodifikace soukromého práva měla svobodu v našem rozhodování ještě rozšířit. Povedlo se to?

Občanský zákoník posunul řadu náhledů na platnost právního jednání, což je jistě ku prospěchu věci. Byť kombinace úpravy zdánlivého jednání, neplatnosti a neúčinnosti je stále ještě dosti složitá a pro uživatele ne snadno zapamatovatelná. Ale příklon k tomu, že jednání by mělo být posuzováno spíše jako platné, než neplatné, je osvobozujícím prvkem. I tendence výkladu jednání, rozvolnění formálnosti a sledování skutečné vůle jedince. Co je stále svázáno určitými problémy, je ochrana slabší strany, zejména spotřebitele. Dokonce jsem už zaznamenal i nemálo hlasů, byť s nimi samozřejmě lze polemizovat, které tvrdí, že nové občanské právo nesleduje rovnost subjektů, ale vzniká tu jakási nerovnost na bázi „silnější“ slabší strany.

Co to znamená?

Slabší strana zejména spotřebitel je vlastně fakticky silnější – vybavena řadou mimořádných nástrojů. Většina teorie to ale vykládá tak, že jde o dorovnání sil. Do jisté míry je mediálně i právně spotřebitel dnes hodně uctíván a někdy to může vyvolávat až pocit, že mu je podnikatel podřízen.

S tím souvisí i otázka hromadných žalob. Řeší se, zda mají v českém právním řádu své místo, nebo ne. Jak se na to díváte?

Lze na to opět nahlížet ze dvou úhlů. Jako právník velké korporace bych mohl říci, že hromadné žaloby jsou snadno zneužitelné. Ale zneužitelný je každý institut. Z hlediska akademika se domnívám, že používá-li celý svět hromadné žaloby, není důvod, aby Česká republika k tomu přistupovala odlišným způsobem. Jedním z počátků takovéto tendence byla v minulosti snaha velkého množství klientů o vracení bankovních poplatků. Pokud by se to tehdy dalo řešit hromadnými žalobami, mohlo se soudnímu systému administrativně do jisté míry ulevit, pokud by ovšem byla právní úprava správně nastavená.

Předpokládáte tedy, že by to s vracením bankovních poplatků dopadlo stejně, i kdyby už existovaly hromadné žaloby, jen by byl proces jednodušší?

Doufám, že ano, protože vždy mi soudní rozhodnutí v této věci připadala jako rozumná a osvícená. Vždyť rozhodl Ústavní soud a přes bagatelnost částek i Nejvyšší soud vydal stanovisko. Ale hromadná žaloba by procesně nezatížila tolik obecných soudů a nebylo by tu riziko, že se jednotlivá rozhodnutí budou ubírat různými směry. Za rozumné v návrhu zákona o hromadných žalobách ale každopádně nepovažuji řešení, že přihlášen na straně žaloby je každý, aniž by projevil k tomu vůli. To nepovažuji za správné, probleskuje tam sankční mechanismus vůči žalovaným subjektům, aniž jsou ještě odsouzeny. To, že právo svědčí bdělým, tedy těm, kteří se o něj starají, by mělo platit i v tomto případě.

Se svobodou rovněž souvisí možnost vzít si úvěr či hypotéku. V poslední době ale do toho stát stále více zasahuje a tuto svobodu omezuje. Jak se na související právní úpravu díváte?

Z hlediska úvěrové instituce mi přijde, že právní úprava spotřebitelských úvěrů není postavena tak, aby se zájemce, který si pro úvěr jde, cítil nějak omezen. Vždy mi připadalo, že úprava je postavena na tom, že to může zkusit a je povinností úvěrové instituce, aby si o něm získala všechny dostupné informace a na základě nich rozhodla. Spíše se tak ztížil život poctivým úvěrovým institucím, než lidem, kteří o úvěr žádají. Chápu ale, že stát bude jednotlivce za špatné rozhodnutí požádat o úvěr těžko postihovat. Poskytování úvěrů ale bude těžší, protože došlo k posunu, kdy si mnohdy lidé berou úvěr proto, aby dorovnali svou životní úroveň.

V loňském rozhovoru pro INFO.CZ jste ale říkal, že požadavky kladené na úvěrové instituce mohou být na druhou stranu v rozporu třeba s pravidly ochrany osobních údajů.

Vzpomínám si. Mluvili jsme o tom, že GDPR výrazně kvalitu života nezlepší. Spamů neubyde a jen poctivci to budou mít těžší. To se projevuje i v poskytování úvěrů. Existují judikáty, podle nichž by se úvěrová instituce neměla spokojit jen s doklady, které třeba o výši svého příjmy předloží žadatel o úvěr, měla by si je ověřit. Při prověřování ale může jít o určitou kolizi norem. A to je složitý problém, vše pak může mít důsledek pro požadovaný úvěr jako takový. A přijde mi, že i ten, kdo se dopustí zkreslení takovýchto údajů, je na tom pořád lépe než úvěrová instituce. Není to tedy komplikované jen z hlediska osobních údajů, ale rovněž z hlediska základní presumpce občanského zákoníku (§ 6 a 7), podle níž bychom si měli důvěřovat a vycházet z toho, že se všichni snaží chovat poctivě.

Jak se v tomto ohledu díváte na poslední novely spojené s exekucemi a insolvencemi, které rovněž nahrávají spíše dlužníkům?

Drtivá většina všech dluhů, které jsou dnes vymáhány, jsou dluhy, které vznikly z běžné obchodní nebo občanskoprávní činnosti. Poznatky z minulosti nás učí, že nedostupnost úvěrů, může významně ohrozit ekonomiku. Většina dnešních věřitelů nemá založený svůj byznys na tzv. obchodu s chudobou, a když jim nebudou peníze vráceny, ohrozí to jejich podnikání či existenci. Na řadě míst je přísná regulace, rozhodují o tom příslušné orgány. Dějí se excesy, ale kvůli nim nemůžeme odsoudit celý proces vymáhání. Máme s tím zkušenost jako instituce, která vymáhá své pohledávky, tak i jako instituce, která zajišťuje realizaci vymáhání pohledávek z účtu našich klientů. Proces je velmi komplikovaný. Spíš jde o to, aby se našlo rozumné kritérium, které by umožnilo dlužníkovi žít v přijatelných podmínkách a nezapomínalo by se ani na věřitele.

Na kterou úpravu soukromého práva, tu před rekodifikací, nebo po ní, lépe reagují studenti?

V praxi se samozřejmě budou potkávat s oběma. Ve škole to ale moc aktivně nevnímají. Když je upozorňujeme na obchodní zákoník nebo na jinou dřívější úpravu, považují to spíše za něco, co je zdržuje od aktuálního pojetí práva. Ani upozornění na přechodná ustanovení a na důsledky pro praxi pro ně nejsou výzvou k rozšíření poznatků. V současné době jednoznačně vnímají pozitivní právo, to nové, jako rozhodující.

Jak dlouho podle vás bude ještě nutné se vracet i ke starému obchodnímu právu?

V hojnosti a v četnosti to řádově bude ještě několik let. Některé věci se potáhnou i delší dobu, to záleží na délce soudních sporů, platnosti smluv. Zejména u věcných práv se budou tyto věci řešit ještě léta.

Vedle Právnické fakulty Univerzity Karlovy působíte rovněž na plzeňské Právnické fakultě Západočeské univerzity. Jak to tam teď vypadá?

Do Plzně jsem šel s tím, že chci pomoci situaci napravit. Drtivá většina studentů tam studovala poctivě. Řešilo se, zda Praha má kapacitu na to, aby pomohla plzeňské fakultě ty problémy překonat, hrozilo i její uzavření. Systémové řešení se jevilo jako složité, uvažovalo se tak spíše o tom, kteří z učitelů jsou schopni se v Plzni zapojit. Považoval jsem to za cestu, dodnes tam jsem. Situaci se podle mého podařilo stabilizovat, akreditačně se to potvrdilo.

Co plánujete ve své další akademické kariéře? Co byste třeba chtěl v budoucnu napsat?

Moje akademická činnost je velmi příjemný, ale rovněž náročný závazek vedle mé stávající agendy právníka České spořitelny. Umožňuje kombinaci nauky s praxí a poznáváním mladých lidí a jejich přípravou pro právnické povolání. Při publikační činnosti si člověk utřídí myšlenky, mnohé se také ještě naučí. Chystáme s dalšími autory publikaci o obchodních závazcích tak i reeditace stávajících publikací, ať již jde o Bankovní obchody, komentář k zákonu o bankách či některé učebnice.

Připravujeme

Zde můžete položit dotaz hostům připravovaných relací Cui bono z oblasti:

  • justice
  • byznysu
  • správy majetku