Daniela Kovářová: Fungují práva a povinnosti manželů, rodičů a dětí? - Legal blog - Legal TV

Daniela Kovářová: Fungují práva a povinnosti manželů, rodičů a dětí?

S bývalou ministryní spravedlnosti, prezidentkou Unie rodinných advokátů, advokátkou a spisovatelkou Danielou Kovářovou o novém rodinném právu a o tom, jak se využívá v praxi.

Nový občanský zákoník a s ním rovněž nová úprava rodinného práva jsou účinné zhruba šest let. Co vás k tomuto tématu napadá jako první?

Je to moc slov a moc paragrafů na tak subtilní oblast. Úprava obsažená v zákoně o rodině byla lepší, dala se lépe dodržovat. Moc slov je na překážku, obrovské množství ustanovení je prakticky k ničemu. Tipovali jsme, která ustanovení budou nebezpečná a která co vyvolají. Naše prognózy se ale nevyplnily. Co skutečně způsobí velkou změnu, jsme nečekali.

Co tedy tu změnu přineslo?

Už paragraf 3 odstavec 1 občanského zákoníku, právo každého člověka brát se za své štěstí. Je to úsměvná věta, které jsme moc nevěřili. Mysleli jsme si, že je opsaná z americké ústavy a vlastně jsme si pod ní neuměli nic moc představit. Ta věta ale vlivem judikatury Ústavního soudu způsobila v rodinném právu revoluci.

Všechny cesty za štěstím jsou podle ní, vedle jiných vlivů, stejně dobré. Před 30 lety jsme věděli, která výchova je ta správná, ta zavedená. A ten z rodičů, který šel touto cestou, dostal dítě do péče. Dnes už to neplatí, je jedno, zda jeden z rodičů podporuje dítě ve vzdělávání a druhý třeba v tom, aby dosáhlo na sociální dávky. Tatínek i maminka tak mají reálně stejné právo na dítě. A to je největší a nejzásadnější změna oproti předcházejícím právním předpisům.

Když to hodně zjednodušíme, je možné říci, že Ústavní soud považuje v současnosti střídavou péči za tu základní?

Není to ale tak, že ji vysloveně vynucuje. Ústavní soud byl jen krůček od toho, aby stanovil, že střídavá péče nastává ve všech případech. Zůstal ale kousek pod vrcholem. Rodič, který usiluje o střídavou péči, se v současnosti domůže minimálně rozšířeného styku s dítětem, což je prakticky střídavá péče. Fakticky to funguje tak, že kde rodič chce, podílí se na výchově ve 40 či 45 procentech času.

Což je tedy změna oproti dřívějšku?

 Ano, může za ni Ústavní soud a také změněná koncepce rodičovské odpovědnosti. Podle současné úpravy platí, že bez ohledu na to, komu je dítě svěřeno do péče, mají oba rodiče právo podílet se na výchově dítěte a na všem podstatném rozhodování. Což je prakticky úplně všechno, od jména dítě, přes bydliště, zájmové aktivity, volbu školy až po to, co jeden či druhý rodič učiní důležitým.

Je to zásadní informace, ale ta se velmi těžce dostává zejména k uším maminek. Často si myslí si, že mají-li v ruce rozsudek, který jim svěřuje dítě do péče, jsou na to rozhodování samy. Ale to tak není. Oba rodiče se musí dohodnout.

Moudrý rodič by tak měl dělat vše pro to, aby se nerozešel ve zlém. Pokud totiž chtějí maminka či tatínek učinit nějakou změnu, musí o ní vyjednávat. A pokud se jim to nepodaří, je zachován status quo. Pak může rozhodovat soud.

Například ale odstěhovat se s dítětem z Prahy do Ostravy bez souhlasu druhého rodiče, je protiprávní přemístění dítěte. Vedou se o tom ale ještě velké debaty, řada odborníků to až takto nevidí, můj pohled je ale takový. Pokud bych ale si troufla učinit prognózu do budoucna, myslím si, že za deset let bude dokonce trestné přemístit takto dítě z okresu do okresu.

Jaké jsou další hlavní změny, které pozorujete?

Občanský zákoník výrazně omezil výživné pro rozvedené manžele, nárok má jen velmi málo lidí. V praxi to znamená, že se s nimi u soudu prakticky vůbec nesetkáváme.

Ze soudních statistik a projednávání ale vypadla poměrně velká část veřejnosti. Jde o lidi, kteří nežijí v manželstvích. Ve chvíli, kdy se rozcházejí, uzavřou dohodu. Z mých výzkumů vyplývá, že dvě třetiny rodičů se na výchově dohodnou bez jakéhokoliv vnějšího rozhodnutí. Věnovat bychom se tak spíše měli té jedné třetině a snažit se jí vychovat.

Značná část veřejnosti si myslí, že když má problémy v rodině nebo v manželství, může přijít k soudu a tam se to vyřeší. Moje třicetileté zkušenost je, že se to tam možná vyřeší, ale rozhodnutí se nedá vykonat. Představa, že soudce přivede toho druhého na slušnou cestu, je naivní. Podání návrhu většinou vede spíše k opaku. Většina z nás, rodinných advokátů, klientům soudní cestu klientům spíše rozmlouvá. Žaloby teď už skoro nepíšeme, určitě ne po prvním setkání s klientem, je to až poslední krok. Hledáme jiné způsoby řešení, jednáme s protistranou.

Zmiňovala jste věci, kterých jste se jako odborníci obávali, ale v praxi se neukázalo, že by šlo o problém. O co konkrétně jde?

Jedno z ustanoveních občanského zákoníku stanoví, že manželé před sebou nemají mít tajemství. Že jsou povinni před druhým odkrýt své minulé, současné i budoucí plány a závazky. To je ustanovení, které vůbec není životaschopné. Nedovedu si představit, že by soud někoho k něčemu takovému přinutil, spíše by došlo k rozpadu manželství. Takových ustanovení najdeme v občanském zákoníku více. Vlastně ničemu nevadí, veřejnost je ale nezná a nedodržuje a možná je to dobře. Po třicetiletém šťastném manželství říkám, že je jen dobře, když manželé o sobě něco nevědí a mají své třinácté komnaty. To spíše přispívá ke štěstí než aby před sebou všechno rozkrývali.

Je otázkou, zda má jít o legislativu, zda to není spíše etický kodex manželství, morálka…

Naprosto souhlasím. Souvisí to obecně s hypertrofií a rozpínavostí práva, s představou, že musíme všechno nějakým způsobem regulovat. Láska a přátelství se nedá vynutit. Někdy si lidé neuvědomují, že mají-li spolu dítě, musí spolu spolupracovat. Pokud ne, mohou dítěti způsobit velké sexuálně-vztahové komplikace.

Dnešní trend singlů a lidí, kteří nechtějí žít ve vztazích, ukazuje, že společnost ztrácí schopnost partnerských vztahů a práce na nich. Lidé z rozvedených manželství si nemají kde vyzkoušet vyjednávání a neuvědomují si, že individualismus a sobectví, které se tak podporuje, jsou pro vztahy vražedné. Vyrůstá tak generace, která skončí sama, protože tu schopnost vůbec mít nebude. Trochu závidím zelené Gretě to celosvětové pozdvižení. Kdybychom tak my, odborníci na rodinu, měli stejný prostor, aby nás poslouchali. Řekla bych, že je tohle větší problém.

Čím to tedy je?

Je to náhodné seskupení všech možných trendů a revolučních změn. Od vzedmutí lidských práv a emancipace žen, materiálního blahobytu, antikoncepce, sexuálního uspokojení pornografií až po to, že máme právo skoro na všechno. Roste nám generace samých individualistů, kteří na sobě pracovat ani nechtějí. Předchozí generace považovali sebeovládání za klad, dnes už tomu tak není. Maximálně tak v práci, ne už ale doma.

Raději než rodinné právo ale používám termín právo rodiny a souvisejících oblastí, protože zasahuje do ekonomiky, do zdravotnictví a podobně. Od těch věcí nejdou oddělit emoce a bude velkým úkolem pro moderního člověka, aby se je naučil zvládat.

Právo je tedy v těchto případech až druhé nebo několikáté v řadě a hlavní roli hraje psychologie?

V rodině to tak určitě je. Přece nepřijdeme domů a neřekneme manželovi či manželce, že tu existuje nějaké ustanovení v občanském zákoníku a bude se podle něj chovat.

Vraťme se ale ještě k právu. Stále více lidí žije ve svazcích mimo manželství, ať již jde o muže a ženy či osoby stejného pohlaví. Byly by tu vhodné nějaké změny?

Myslím, že ano. Je škoda, že občanský zákoník, který se tak holedbal moderností a tím, že jde o zákoník pro 21. století, opomenul nesezdané páry. Polovina partnerů žije právě tak. Není pak fér, když se po dlouholetém soužití partneři rozejdou a ten slabší článek, což je většinou žena s dětmi, je na tom bit. Stálo by za to uvažovat o korekci. Například tak, že při společném žití s dětmi by po pěti letech vzniklo společné jmění manželů a některé instituty by byly použitelné.

Druhou oblastí jsou registrovaná partnerství párů stejného pohlaví. Podporuji manželství, nejsem ale příznivcem manželství pro všechny. Laici se dívají na tuto problematiku špatně, mluví se jen o právech, kterých manželé mají skutečně více. Ale práva jsou spojena rovněž s povinnostmi. Nazrála doba, abychom práva a povinnosti naprosto srovnali s právy a povinnostmi registrovaných partnerů. Pokusila jsem se tento návrh připravit s poslancem Patrikem Nacherem a dalšími, zdá se ale, že pro něj teď není v Poslanecké sněmovně podpora.

Naopak v rozvodech je dnes legislativně všechno v pořádku? Mluví se o tom, že by se do nich více mohli zapojit notáře, s čímž ale jako Unie rodinných advokátů nesouhlasíte.

Žádné problémy s nimi nejsou, probíhají velmi rychle a neformálně. Doba nevolá po změnách. Aktuální návrh, kterému se laicky říká rozvody u notáře, byť o ně nejde, myslím, nemá žádné opodstatnění. Pokud ale už půjde do sněmovny, navrhovala bych, aby se rozšířil o zrušení povinného soudního rozhodování o nezletilých dětech za situace, kdy se rodiče dohodnou.

Jak se díváte na současnou úpravu rodinného podnikání? Osvědčuje se například termín rodinný závod?

Ten není úplně nejpraktičtější. Problém je v tom, že každá rodina to má jinak a každé vyhovuje něco jiného. Patrně bych tak žádnou změnu neprosazovala, je nejlepší, když si rodinní příslušníci vyjednají individuální podmínky. Řešíme ale rodinné nástupnictví, není úplně

 jednoduché podnik předat. Opět to ale není zase až tak legislativní a právní problém, jako spíše ekonomický a vztahový.

Měly by se změnit některá práva či povinností dětí? Jak se osvědčují pravidla výživného či péče o děti?

Jsem odpůrcem rychlých novel, spíše jsem pro rušení zákonů. Pokud by se ale někdy otevíral občanský zákoník, líbilo by se mi větší zakotvení povinností. Ukazuje se, že děti, které vychovávali rodiče bez jakýchkoliv mantinelů, vyrůstají klopotně a není to s nimi jednoduché. Kdyby se tak začalo mluvit více o povinnostech než o právech, tak by to naší zemi prospělo. Opět je to ale spíše společenská otázka.

Pokud jde vysloveně o výživné a péči o děti, na tom bych nic neměnila a ani nepřidávala. Ani zálohované výživné, ani žádné tabulky. Opatrovnické soudnictví prošlo během posledních deseti let velkým vývojem a velkým vzděláváním, nastoupili noví a mladí soudci, kteří si cíleně tuto problematiku vybírají. Stojí za to je nechat žít a neměnit jim podmínky, naopak je spíš podpořit než rušit jejich kruhy unáhlenými novelami.

Je tedy teď o rodinné právo větší zájem?

Vedle naší Unie rodinný advokátů, která vznikla před necelými dvěma lety, má přes 130 členů a stále se hlásí další, vzniklo množství dalších spolků. Naší činnosti se neúčastní jen advokáti, ale třeba i znalecké ústavy, vztahoví poradci, psychiatři či psychologové. Od práva jsme se tak rychle posunuli k soft dovednostem. Věnujeme se také vnitřnímu životu advokáta, o syndromu vyhoření a přetížení.

Skoro bych řekla, že dochází k jeho evoluci. Nemusíme přesvědčovat přesvědčené, potřebovali bychom jen dostat tyto informace k lidem.

Připravujeme

Zde můžete položit dotaz hostům připravovaných relací Cui bono z oblasti:

  • justice
  • byznysu
  • správy majetku