Ústavní soudce Jirsa: Co čeká profesora Šámala? - Cui bono - Legal TV

Jak funguje Ústavní soud? Proč většinu podaných stížností odmítá? Proč je řada lidí a firem, které se na něj obracejí neúspěšná? Měli by mít zástupci účastníků řízení před Ústavním soudem zvláštní specializaci? Komu by to prospělo? To se dozvíte v dnešním pořadu Cui bono na téma: „Ústavní soud”. Vítá vás u něj Michaela Vašinová.

Mými dnešními hosty pořadu Cui bono jsou doktor Jaromír Jirsa, soudce Ústavního soudu České republiky a bývalý prezident Soudcovské unie, dobrý den. Dobrý den, přeji. A advokát doktor Stanislav Polčák, poslanec Evropského parlamentu, dobrý den. Hezký den.

Pane doktore, téměř rok chybí patnáctý ústavní soudce. Mluví se o tom, že by soustavu mohl doplnit současný předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal. Vzpomenete si, kdo a na základě čeho doporučil na ústavního soudce právě vás?

JJ: Stejně jako v případě pana profesora Šámala, což je odborník na trestní právo. Tak v mém případě po odchodu paní doktorky Formánkové v zásadě chyběl mezi ústavními soudci takový ten zástupce řad obecné justice, jak říká Ústavní soud. Tak si myslím, že to hrálo podstatnou roli, podstatnou roli hrálo i to, že kandidát na ústavního soudce pan doktor Sváček, můj předseda bývalý, neuspěl v senátu a pravděpodobně, když byl dotázán, koho by doporučil, tak padla zmínka o mně. To si tak dovozuji, že pan prezident při výběru si vzpomněl právě na mě. Následoval takový proces klasický v senátu, nejprve u pana prezidenta slyšení a dopadlo to pro mě dobře, naštěstí.

A jaký pocit jste měl ze samotné procedury vašeho jmenování?

JJ: Ta procedura byla velmi náročná musím říci. Nejprve jsem šel na slyšení k panu prezidentovi, který měl takové kolegium složené z předsedy Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu a nejvyššího státního zástupce a tam se mě přítomní ptali na mé názory na znalosti z ústavního práva. Vypadalo to chvílemi trošku jako na fakultě u zkoušky z ústavního práva. Následně tedy jsem byl navržen do senátu. Ten proces v senátu není žádná formalita v žádném případě. Chodí se do poslaneckých klubů jednotlivých, následně se jde do výborů. Člověk tam obhajuje své názory, a je tam dotazován ne na příjemné věci kolikrát. Po tom na plénu je prostor naposled přesvědčit senátory a tuším, že v mém případě to přesvědčení bylo poměrně jednoznačné, z čeho jsem měl radost. Mandát byl poměrně silný. Ale v žádném případě ten schvalovací proces není žádnou formalitou. A je dobře, že je nastaven tak, jak je nastaven.

Praxe ukazuje, že Ústavní soud je pro laiky, ale bohužel i pro některé právníky, tak trochu jako černá skříňka. Nevědí, co tam “hodit”, a co na ně z této skříňky “vypadne”. Potvrzuje to i vysoký počet stížností, které Ústavní soud odmítá, aniž se jimi vůbec zabývá. Proč to tak je?

JJ: Je tomu z jednoho prostého důvodu, že advokáti a účastníci řízení před soudy si skutečně pletou Ústavní soud s nějakou čtvrtou nebo třetí přezkumnou instancí. Tomu tak prostě není. My to omíláme pořád do těch našich rozhodnutí, že Ústavní soud připomíná, že není dalším článkem obecné justice. Ono to tak prostě je. Ústavní soud se dívá na kauzy úplně jiným pohledem a teprve v situacích, kdy dojde k nějakému markantnímu evidentnímu porušení základních práv, která jsou zaručena zejména Listinou základních práv a svobod, tak může zasáhnout. To znamená, že ten jeho zásah ze své podstaty je zcela výjimečný. V každé kauze prostě nenajdete, najdete možná nějakou procesní chybu, ale nějakou chybu, která by vlastně se dotýkala až práva na spravedlivý proces či práva na ochranu rodinného život, anebo vlastnického práva, tak těch kauz je prostě pramálo. To je jedna věc. Druhá věc, kterou bych chtěl zdůraznit, že Ústavní soud České republiky přezkoumává individuální rozhodnutí orgánů veřejné moci, zejména soudů, což není model, který je jediný ve světě. Ten individuální přezkum u nás možný je. Může se každý obrátit na Ústavní soud se svým požadavkem, a proto také těch stížností proti konkrétním rozsudkům je poměrně hodně a hodně jich končí odmítnutím. Vedle toho Ústavní soud samozřejmě řeší ústavní soulad některých zákonů či podzákonných předpisů s Ústavou či Listinou, ale to je jiná kategorie rozhodování.

Měli by mít advokáti, kteří zastupují své klienty u Ústavního soudu nějakou zvláštní “atestaci”? Tak, jako ji mají například chirurgové? Prosazuje se v Evropě teď specializace?

SP: Já obecně chci říci na úvod, že si nemyslím, že by takováto úprava měla být platná v České republice z několika důvodů. Advokát má mít všeobecnou znalost práva a právního řádu. A vlastně poskytovat i svému klientovi určitý standard. Právě nejen svého vzdělání, ale i profesních zkušeností. A v okamžiku, kdybychom řekli, že advokát musí mít ještě něco navíc, aby mohl jít například k Ústavnímu soudu, ale řekněme si, že jsou zde i situace, kdy pouze advokát může podávat v zastoupení klienta návrhy k Nejvyššímu soudu. Tak by to omezilo i ve své podstatě občany, vlastně klienty těch advokátů, protože by se museli dívat na to, kdo má jakou specializaci. U nás je výhoda v tom, že existuje právě všeobecná působnost advokáta. Mít možnost zastupovat svého klienta, poskytnout mu tu službu. V Evropě ta situace je trochu roztříštěná, máme i státy, kde existuje zvláštní specializace nebo zvláštní nutnost atestace takového advokáta k tomu, aby mohl jít přímo k té nejvyšší soudní instanci. Ale v České republice bych to spíše nedoporučoval.

Co si o tom myslíte vy?

JJ: Já nejsem příznivec specializací. A rovněž bych nedoporučoval podobnou úpravu. Když je člověk specializován, tak sklouzává k takovým automatismům z mé zkušenosti, a to, zda někdo napíše dobrou ústavní stížnost, to se obávám je věc jistého nadání či vloh pro stručnost, přesvědčivost, pro ústavně právní argumentaci a myslím si, že specializace by nepomohla kvalitě řízení před Ústavním soudem. To je můj subjektivní názor.

Pane doktore, jak dlouhý je váš mandát ústavního soudce?

JJ: On je desetiletý podle Ústavy, já jsem přibližně v polovině. Může být jednou opakován.

Chcete se nějak vyjádřit?

SP: Já se vyjádřím pouze tak, že ještě, když jsem působil ve funkci poslance českého parlamentu, tak jedna z posledních iniciativ, kterou já jsem navrhoval bylo právě prodloužení mandátu soudce Ústavního soudu na dvanáct let a neopakovatelnost mandátu. Ten důvod spočíval v tom, že velmi často se stávalo, že tím, že prezident může opakovat mandát také a dosáhnout na to desetileté období, tak mohl zároveň teda ještě navrhnout toho ústavního soudce do funkce na opakování toho mandátu. A stávaly se případy i v minulosti, kdy někteří členové Ústavního soudu, kteří byli takzvaně na odchodu, byly indicie k tomu, že se snažili, tak trochu zalíbit prezidentovi, aby je znovu tedy navrhl. Myslím si, že to není vhodné a bylo by lepší, aby skutečně pozice člena Ústavního soudu byla maximálně nezávislá, aby každý člen Ústavního soudu věděl, že jeho období je na dvanáct let, je neopakovatelné, nekryje se v žádné kombinaci s mandátem případně opakujícího se prezidenta. A v tu chvíli si myslím, že by to i posílilo jejich vlastní kredibilitu řekněme jakousi morální integritu členů Ústavního soudu. Já do ní nechci zasahovat, ale říkám máme, já minimálně bych byl schopen jmenovat jeden případ z minulosti, kde i mediální zprávy jasně hovořily o tom, že tam docházelo při té iniciaci k znovu obnovení toho mandátu, tak jakémusi nadbíhání panu prezidentovi.

Vy jste nejen europoslanec, ale i advokát, tedy kvalifikovaný vnější pozorovatel. Jako takového se vás ptám. Řada ústavních soudců končí v produktivním věku, v jaké profesi podle vás nejlépe zúročí své zkušenosti?

SP: No, já myslím, že by bylo skvělé, kdyby členové Ústavního soudu jako ústavní soudci zůstali ve státních službách. To je opravdu vysoce erudovaná činnost, kterou prováděli pro stát. A mělo by být prvořadým zájmem státu, aby je jaksi získal pro své služby. To znamená, aby je umístil do té nejvyšší soudní soustavy. Na Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud. Také je otázkou, jak jsou po tom honorováni emeritní ústavní soudci, to byla taky jedna z posledních iniciativ, kterou já jsem předkládal, protože pokud člen Ústavního soudu prostě skončí a po tom skutečně nepokračuje. Já jsem přesvědčen, že by měl dostávat ke svému důchodu nějakou částku navíc měsíční, jako právě bonifikaci za to, že byl v této nejvyšší soudní funkci. Bohužel ani tato iniciativa doposud neprošla parlamentem, ale myslím si, že by bylo opravdu vhodné, aby se k tomu stát postavil čelem a tyto odborníky zaplatil, udržel a následně i odměnil do důchodového věku.

Pane doktore, co budete dělat, až skončíte na Ústavním soudě?

JJ: To bych také rád věděl. Koupil jsem si byt v Mariánských Lázních nedávno, tak třeba budu soudit opatrovnické věci v Chebu někde. Ale uvidíme. Pravda je, že člověk, který bydlí v Praze, dojíždí do Brna za prací, tak ono se to nezdá, není to příliš daleko, ale člověka to vysiluje, nashromáždí se to cestování prostě a z toho plyne jakási únava. Ale zatím se to dá poměrně dobře zvládnout. Jestli zůstanu někde v Brně nebo jestli se vrátím k Městskému soudu v Praze, či kam mě osud zavane, to ještě uvidím, ale chtěl bych zůstat v justici.

Vy jste autorem řady knih, například právnického bestselleru Klíč k soudní síni. Mnoho let jste působil jako civilní soudce. Stane se z vás například spisovatel na plný úvazek?

Obávám se, že psaním knih přesto, že jste tuto knihu nazvala bestsellerem bych se neuživil zdaleka, tak jako soudce, takže asi zůstanu v justici. 

A na závěr otázka na vás oba. Máte nějakou dobrou radu pro lidi nebo manažery korporací, kteří se chystají podat žalobu nebo ústavní stížnost?

SP: Pokud by šlo teda o ústavní stížnost, protože tou je podle mého názoru velmi specifická situace. Z mé praxe, protože taky jsem už podával řadu ústavních stížností a v ne málo případech uspěl. Doporučuji, aby se na to podíval nějaký jiný advokát než ten, který to zastupoval až do fáze řekněme po rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud je to tento typ případu podání ústavní stížnosti. Když se totiž na to někdo podívá jinýma očima, je důležité z toho právě vytáhnout ty ústavně právní momenty, ty hlavní nosné důvody té ústavní stížnosti, protože opakovat to, co prostě probíhalo v tom procesu, nemá žádný smysl. Má smysl skutečně se zaměřit na to ústavní právo. Což jsou jenom malé plochy případně v té stížnosti, kde se to dá uplatnit. A aby se na to podíval někdo jinýma očima, protože to potom zaručuje to, že to má vyšší podle mé zkušenosti vyšší šanci na úspěch.

A vy máte nějakou radu na závěr?

JJ: Mám dvě rady. Marně se snažím kolegům advokátům na přednáškách už x let říkat, že žaloba, která má více než čtyři stránky je špatná žaloba. Stejně tak ústavní stížnost, která je možná o něco delší, než ty čtyři stránky je špatná v uvozovkách tedy ústavní stížnost. Stručnost není nějaké sprosté slovo. To prostě ono se trošku vytrácí ta dovednost formulovat stručně, přesvědčivě a jasně názory. A ústavní stížnost není dobrá, má-li třicet stran a hemží se to tam různými citacemi, odkazy na judikaturu. Ten, kdo podává ústavní stížnost si musí uvědomit, že ji někdo dostane do ruky, a bude ji číst. Když už čte čtyřicátou stránku, tak logicky ztrácí pozornost. Takže to je první rada. Druhá rada je taková, že i ústavní stížnost přesto, že je to vznešený instrument, tak je to instrument procesního práva, to znamená, že vedle těch ústavně právních rozměrů, které tady zmiňoval pan kolega, v tom podání musí být vylíčený nějaký příběh. Každá ta kauza má nějakou skutkovou stránku věci. Je za ní příběh a ten podatel by se měl, nebo ten, kdo se obrací na Ústavní soud, by se měl snažit příběhem zaujmout vlastně ústavního soudce, jeho asistenty a vylíčit ten příběh, který je podstatou problému, a na který následně se musí naroubovat příslušné ustanovení Listiny základních práv a svobod. Takže za a) stručnost, za b) nezapomenout na příběh. 

Děkuji za rozhovor. Tolik doktor Jaromír Jirsa, soudce Ústavního soudu České republiky a bývalý prezident Soudcovské unie. A advokát doktor Stanislav Polčák, poslanec Evropského parlamentu. Těším se na setkání s vámi u dalšího dílu pořadu Cui bono. Pěkný den. Děkujeme. Děkujeme.

Připravujeme

Zde můžete položit dotaz hostům připravovaných relací Cui bono z oblasti:

  • justice
  • byznysu
  • správy majetku