TIP: Jak dobře napsat ústavní stížnost - Cui bono - Legal TV

Umí advokáti psát ústavní stížnosti? V čem nejčastěji chybují? To se dozvíte v pořadu Cui bono na téma „Ústavní stížnost“. Vítá vás u něj Michaela Vašinová.

Mým dnešním hostem pořadu Cui bono je advokát, doktor Tomáš Nahodil. Dobrý den. Dobrý den.

Pane doktore, umí advokáti psát ústavní stížnosti?

TN: Na tu otázku by asi nejlépe odpověděl některý z ústavních soudců, ale vycházíme z toho, že statisticky tak, jak je pravděpodobnost rozložena v populaci, jak je Gaussova křivka, tak určitě jsou excelentní ústavní stížnosti, průměrné ústavní stížnosti a potom ústavní stížnosti třeba vyloženě špatné. A velká většina bude těch řekněme dobrých nebo těch průměrných, ale nemyslím to ve zlém slova smyslu. Prostě takových, které obsahují ty základní náležitosti, a které těm stěžovatelům, těm klientům těch advokátů pomohou. Těch bude určitě naprostá většina. To ale nic neznamená nebo to nic nevypovídá o tom, jestli ta ústavní stížnost bude úspěšná, protože ten případ jako takový třeba nemůže mít naději na úspěch před Ústavním soudem, protože to porušení toho základního práva, které je v té ústavní stížnosti, byť pregnantně napsané, tvrzeno, tak třeba nedosahuje té intenzity, která je pro Ústavní soud nezbytná. Takže zhruba takhle bych odpověděl.

V čem chybují nejčastěji?

TN: Myslím si, že advokáti nejčastěji chybují při psaní ústavních stížností v tom, že argumenty, které používali,  pokud tedy zastupovali klienty od počátku až po samotný konec po právní moc rozhodnutí, že argumenty, které používali v žalobě a později v odvolání nebo v dovolání, tak vlastně efektem sněhové koule na sebe nabalují a potom je znovu předestírají Ústavnímu soudu a jenom z Ústavy, Listiny základních práv a svobod a nebo z úmluvy vyberou příslušná ustanovení, příslušné články, které podle nich byly v těch řízeních před obecnými soudy nebo správními orgány porušeny. A takhle vlastně se ústavní stížnost psát nedá. Ta ústavní stížnost je specifická v tom, že se advokát musí zaměřit na, pokud možno, co nejobecnější pojednání o tom, v čem konkrétně bylo základní právo jeho klienta před obecnými soudy porušeno. Čím výš vlastně ten právní případ postupuje, to znamená od soudu 1. stupně k soudu odvolacímu, poté k soudu Nejvyššímu a poté k soudu Ústavnímu, tak vlastně tím víc jakoby, takhle to alespoň vysvětluji vždycky já svým klientům, tak vlastně o to širší zorné pole toho soudu je, tím větší záběr má, tím víc případů logicky k němu také dochází, a proto ta ústavní stížnost, což je tedy podání, které stojí pomyslně na vrcholu nebo zahajuje se jím řízení na samém vrcholu, byť Ústavní soud není součástí obecné justice, ale prostě u orgánů ochrany ústavnosti, tak nemůže být jakoby to podání rozparcelováno na takové jednotlivé dílčí problémy, kterými se právě zabývaly ty soudy na základě žalobních bodů, odvolacích bodů nebo dovolacích. Takže v tom podle mého názoru chybují nejčastěji. A potom, že nedovedou zdůvodnit tu intenzitu porušení toho základního práva. Ono totiž ne každé porušení práva je vždycky porušením základního práva. Takže to je možná ten nejčastější.

A co lze v ústavní stížnosti napsat jinak a lépe?

TN: To asi záleží od každého advokáta. Mohu říct, že já, poněvadž mám za sebou nebo se paralelně věnuji i novinářské dráze, tak se ty ústavní stížnosti, kterých napadne k Ústavnímu soudu ročně kolem čtyř tisíc, snažím psát trochu jinak, aby ty ústavní soudce už na první pohled zaujaly, že jsou trošku jiné. Takže pokud ústavní stížnost lze napsat trochu jinak, tak za mě je to třeba, že začínám tak, jak novináři, obrácenou pyramidou. To znamená nepopisuji ten případ od začátku až po jeho konec a potom Ústavní soud tedy žádám o nějaký zásah, ale vlastně začínám jakoby tím samotným problémem, tím porušením toho základního práva. A postupuji přesně naopak, ne chronologicky, ale postupuji do minulosti, kde k tomu porušení základního práva a proč došlo. Snažím se psát tu ústavní stížnost srozumitelně, jednoduše, v krátkých větách, rozhodně nepřeháním s podtrháváním, vytučňováním, poznámkami pod čarou, s latinskými termíny, ale prostě píšu tu ústavní stížnost tak, aby jako každá reportáž v televizi nebo reportáž v rádiu, která má mít ideálně dvě minuty, tak aby to u té ústavní stížnosti bylo tak, že soudce zpravodaj, na kterém nejvíce záleží, kterému ta ústavní stížnost napadne, aby během toho, co si přečte první dvě stránky té ústavní stížnosti vlastně jakoby ji vzal za svou, aby to byl čtivý příběh, aby to bylo srozumitelné, jednoduché, na první pohled jednoznačné, a aby k tomu závěru, že se tou ústavní stížností bude zabývat, dospěl po přečtení nejpozději její druhé stránky.

Neměli by klienty před Ústavním soudem zastupovat jen advokáti s delší praxí, nebo se zvláštní odbornou zkouškou? Komu by zavedení takového pravidla prospělo?

TN: Tak určitě je to téma k diskusi. A víme, že v zahraničí advokáti před vrcholnými soudy mohou zastupovat pouze někteří z nich. V Anglii, ve Spojených státech amerických. Zároveň existuje i oprávnění těch vrcholných soudů z těch podání, která k nim napadnou během roku si vybírat k rozhodnutí a projednání jenom taková, která třeba otevírají nějakou novou dosud nejudikovanou otázku. Čili tohle všechno, jestli by se na ústavní stížnosti neměli povinně specializovat advokáti s nějakou zvláštní zkouškou, kde by klienti potom měli vlastně jistotu, že ten advokát tu ústavní stížnost dovede napsat, že dovede odlišit běžné porušení práva od základního práva, zná tu judikaturu, zná ten přesah, třeba náš Ústavní soud se hodně inspiruje judikaturou německého Spolkového ústavního soudu. Čili tito advokáti mohou klientům nabídnout službu pečlivější, odbornější, protože budou znát judikaturu, třeba německého Spolkového soudu, kterou se náš český Ústavní soud inspiruje zdaleka nejvíce. Budou prostě znát a umět do té ústavní stížnosti prodat nějaký přesah, který advokát, který má třeba generální praxi, ale jeho případ se dostal k tomu Ústavnímu soudu prostě nemá. A hlavně měli by také odstup od toho, že ty klienty nezastupovali před těmi obecnými soudy. To je taky důležité. 

Vy zkoušíte ústavní právo u advokátních zkoušek? Jaké otázky pokládáte budoucím advokátům nejčastěji, a proč?

TN: Snažím se podávat nebo ptát koncipientů na praktické otázky, protože advokátní koncipient, který přichází k advokátní zkoušce, tak už má za sebou pět let právnické fakulty, tři roky koncipientské praxe a po advokátní zkoušce bude vykonávat praxi. Nebude tedy teoretikem na právnické fakultě, ale bude praktikem. Takže i ty otázky u té advokátní zkoušky jsou k tomu zaměřeny. Ptám se jich, jak píší ústavní stížnosti, z čeho se ta ústavní stížnost skládá, jak vypadá úvodní stránka, jak vypadá takzvaný petit, tedy vlastně návrh toho, co se tou ústavní stížností domáhají.  Ale zároveň se jich i ptám, a tím vlastně zjistím, jestli vůbec někdy během těch tří let přišli do styku s nějakým nálezem Ústavního soudu. Jak vypadá nález, co je v návětí toho nálezu, jak vypadá a zní výrok toho nálezu, jaké je tam poučení, co se stane, pokud třeba není poučení o tom, že proti nálezu se nelze odvolat. Takže praktické otázky u advokátní zkoušky pokládám já za nezbytné, protože ty teoretické znalosti, to advokátní koncipienti mají už z právnické fakulty.   

Děkuji za rozhovor, tolik advokát doktor Tomáš Nahodil. Těším se na setkání s vámi u dalšího dílu pořadu Cui bono. Přeji vám pěkný den. Na shledanou.

Připravujeme

Zde můžete položit dotaz hostům připravovaných relací Cui bono z oblasti:

  • justice
  • byznysu
  • správy majetku