Roman Fiala: Jak funguje nové dědické právo? - Legal blog - Legal TV

Roman Fiala: Jak funguje nové dědické právo?

S místopředsedou Nejvyššího soudu Romanem Fialou o tom, jak se osvědčují nové paragrafy dědického práva..

Dědické právo se výrazně změnilo v souvislosti s novým občanským zákoníkem. Jaké postřehy vás k jeho zákonné úpravě napadají jako první?

Nejvyšší soud měl zatím minimálně možností se k této věci vyjádřit. Vycházím tak zejména ze svých přednášek a z otázek, které jsou na nich kladeny. Praxe je spíše konzervativní. I když právní úprava vykazuje celou řadu různých problémů, tak všichni, a zejména notáři, kteří jsou vlastně v tomto soudci prvního stupně, hledají praktická a pragmatická řešení. Stále platí to, co považuji za prvořadý úkol řízení o pozůstalosti. Lidé by měli přijít k notáři, říci mu, jak si přejí, aby to “vše dopadlo” a on to “zařídí”. Procesně je provede úskalími univerzální sukcese až k výsledku, že se reálně stanou dědici, kteří nabyli zůstavitelův majetek. Nedochází tak k žádným velkým nejasnostem.

Mluvilo se o tom, že nový občanský zákoník posiluje svobodu. Jak pro lidi, kteří se rozhodují, co bude s jejich majetkem po jejich smrti, tak i pro dědice. Potvrzuje se to v praxi?

Myslím, že ano, a to v dobrém i ve zlém. Je mi bližší postoj, že právo má sloužit spíše živým než mrtvým. Sice respektuji, že podstatou dědického práva je, že se každý může rozhodnout, jak bude naloženo s jeho majetkem po jeho smrti, na druhou stranu si ale myslím, že by i dědici měli mít ve vzájemné shodě právo se dohodnout, jak chtějí záležitosti po smrti zůstavitele sami uspořádat.

Rozšířila se škála možností, které má zejména zůstavitel. Například může už za svého života uzavřít s dědici dohodu o zřeknutí se dědictví. Některé tyto instituty se využívají, jiné ne. Podle zkušenosti notářů, tak jak je slýchám, se téměř neuzavírají dědické dohody, protože je není možné pořídit o celém majetků zůstavitele. Když notář vysvětlí, zůstaviteli, jak by to bylo a že stejně o čtvrtině majetku bude muset rozhodnout závětí, napíšou raději závěť o celém majetku. A i když se dědici dozví, že tak úplně nebudou ochráněni před tím, že zůstavil nějak naloží s majetkem ještě za života jinak, než podle dohody, tak do toho také nemají chuť. Realizuje se ale docela často zřeknutí se dědictví. Už za života je tak možné zohlednit některé skutečnosti, na které by v souvislosti s dědictvím právo nepamatovalo.

Je situace v tomto ohledu horší, než bývala?

Nedokážu to říct. Uvažuje se ale o novelizaci dědického práva, čemuž však nejsem nikterak nakloněn. I když jsem v minulosti namítal celou řadu nedostatků nového kodexu, myslím si, že na větší novelizace je příliš brzy. Nechal bych to řadu let na judikatuře, která se s většinou věcí vyrovná. Terminologii bych určitě necizeloval, nevíme, jaké další problémy bychom tím mohli způsobit. Bylo by vhodné ale diskutovat třeba o tom, zda do naší úpravy, která klíčově stojí na té rakouské, nepřevzít rovněž institut ležící pozůstalosti. Změny bych tedy spíše neradil, právo i život si najdou cestu.

Jak se v praxi osvědčují nová pravidla odpovědnosti za dluhy?

Dědici v současnosti odpovídají za dluhy zůstavitele celým svým majetkem. Tedy ne tak, jak to bylo za staré úpravy, jen do výše nabytého dědictví. Mají však možnost tohoto stavu dosáhnout, a to tak, že uplatní výhradu soupisu zůstavitelova majetku. Vždy se ale znovu klade otázka, zda je vše nutné komplikovat touto cestou.

Z výhrady soupisu se totiž stalo pouhé zaříkadlo. Pro jistotu to udělají všichni. Výhrada soupisu je právní krok, který už jen tím, že se učiní, nese důsledky, i kdyby se teoreticky žádný soupis majetku neudělal.

Postup je tedy teď jen složitější, ale dochází ke stejnému efektu jako za staré úpravy?

Ano. Druhým problém je samotný soupis majetku. Ten bylo možné reálně udělat před 150 lety, ale dnes, o velkých majetkových hodnotách, pokud je sami dědici neoznačí, mnohdy nevíme. Dříve přijel notář na vesnici a sepsal chalupu, pozemky, krávy a koně. Maximálně nepřišel třeba na drobné šperky, které někdo odnesl k sousedům. Dnes už ale žijeme v jiném světě, věci mají mnohdy virtuální hodnotu. Něco takového v právu nemuselo být. Zde bych tedy byl o návrat k původní zákonné úpravě bez dalšího.

Je lidem teď jasnější, jak napsat závěť?

Zdá se mi, že ano a že lidé mají chuť psát závěti daleko víc, chtějí o majetku rozhodovat, ochránit ho a rozdělovat ho. U závěti jsou dva typické problémy. Jeden, aby byla dobře napsaná a druhý, aby se opravdu našla.

Listiny

Významná je také forma pořízení závěti. není pochyb, že velkou výhodou je závěť pořízená formou veřejné listiny. Rozdíl mezi soukromou a veřejnou listinou je jasný, je důkazní. Zatímco u soukromé listiny musíme zjednodušeně řečeno dokazovat, že je platná, u veřejné musí druzí dokazovat, že je neplatná, pokud ji chtějí zpochybnit.

Není problém u závětí, které si lidé sepíšou doma, že zapomínají na to, že má být vlastní rukou, pokud k ní nejsou svědci?

Nejpradávnější a nejtradičnější závěť, takzvaná holografní, sepsaná vlastní rukou zůstavitele, je závěť, která je prokazována z hlediska platnosti a pravosti právě rukopisem. V době, kdy se stále méně píše rukou, je zjištění pravosti čím dál složitější. Nikdo nemůže nikomu zakázat, aby si pořídil závěť vlastní rukou doma, nechal ji v zásuvce a doufal, že se najde, ale lze to jen vřele nedoporučit.

U všech typů závěti ja taky vhodné připomenout, že současný občanský zákoník upustil od požadavku datace závěti, která tam může být, a nemusí. Při kolizi více závětí tak může vzniknout velký problém. Tady lze jen opravdu důrazně doporučit, aby každá závěť obsahovala datum, kdy byla pořízena a podepsána.

Činí něco v úpravě závětí problémy?

V současné době se znovu a znovu vracíme také ke stanovení podílu. Snahou je vyřešit to, co je praxí tolerováno, ale v zásadě to není správné. Dědické podíly mají být stanoveny procentem nebo zlomkem. Velmi často ale zůstavitel v závěti stanovuje, komu připadne dům, komu auto a komu chalupa. Začalo se to používat od 60. let podle tehdejšího občanského zákoníku. Dnes se vychází z toho, že se podíl takto kvantifikuje, ale v zásadě to jde proti smyslu zákona a proti tomu, jak se dědický podíl vykládal už za Rakouska-Uherska.

Jednání u notáře

V minulosti se takto psaly závěti, protože neexistoval institut odkazu. Dnes jsou však odkazy možné. Odkazovníky nepovoláváme za dědice, stávají se věřiteli dědiců, kteří jim konkrétní odkázanou věc věc musejí vydat. Může se jednat o tabatěrku, ale třeba i o rozsáhlé nemovitosti, jak tomu bylo tradičně v aristokratických rodinách. Odkazem mohl být zámek s obrovským rozsahem polí a lesů. Stanovení dědice a stanovení odkazovaníka by mělo být z textu posledního pořízení jednoznačně zřejmé. Nedůslednost formulací vede ke zbytečným problémům, zejména pro dědice.

Další novinkou současného občanského zákoníku jsou podmínky. Používají se?

Používají, zejména v kontextu fideikomnisární substituce. Lidé stanovují přední a následné dědice. Následný dědic nabude majetek teprve, jestliže nastane určitá skutečnost či podmínka. Standardně tento institut existoval již v rakouském občanském zákoníku a používal se například tak, že předním dědicem byla druhá manželka zůstavitele a následnými dědici byly děti zůstavitele z prvního manželství. Ty nabyly majetek, pokud zemřela manželka. Tak byla ochráněna jak manželka, tak zůstavitelovy děti. Přední a následné dědictví může být navázáno rovněž na dosažení určitého věku či vystudování, to se hodně děje. Lidé mají tendenci tyto podmínky spontánně využívat.

Při dědění ze zákona došlo k rozšíření dědických tříd. Má význam?

Pokrývají se teoretické možnosti. Aby majetek raději získali vzdálení příbuzní, než aby připadl státu. Moc ale nevím o situacích, kdy se nejvzdálenější dědické třídy uplatňují. Takováto teoretická možnost mi ale nijak nevadí.

Změnila se tedy při dědění ze zákona nějak praxe?

Nejde vysloveně o aplikaci zákona, ale pokud se dnes více než polovina dětí rodí mimo manželství, měli by být postaveni na roveň manželek a manželů i druhové a družky z těchto vztahů a neměli by být až ve druhé dědické třídě.

Ve vztazích, kde jsou děti, nebo obecně?

Ve vztazích, z nichž pocházejí děti, bezdětní manželé také přecházejí do druhé dědické třídy. Byl bych rád, kdyby se o tomto problému reálně začalo uvažovat. Pokud už společnost fakticky neakcentuje manželství, měli bychom si říct, proč existují ustanovení, která manžela či registrovaného partnera v dědickém právu upřednostňují, a zda je to správné.

Co se řeší v souvislosti s vyděděním?

Tam se sice rozšířila právní úprava, v praxi ale nevidím dramatické rozdíly. U potomků musí nastat okolnosti, pro které je možné je vydědit, u manžela či manželky je možné jen napsat, že nechceme, aby dědili, což je poměrně drsné. Pochybnosti mezi lidmi ale vznikají v tom, zda se vydědění vztahuje například i na potomky vyděděné dcery nebo syna. Dnes to, na rozdíl od minulosti, platí ze zákona a automaticky. Pokud to tak někdo nechce, musí to zvrátit v pořizované listině o vydědění.

Nejasný je pak pojem marnotratnost jako důvodu vydědění. Je na právně filozofickou debatu, co to dnes znamená. Před 100 lety by právníci jako marnotratné definovali takové chování, které máme dnes za zcela běžné a v pořádku. Je například normální být zadlužený, což dříve normální nebylo.

Jak hodnotíte, pokud jde o dědictví, úprava zákona o zvláštních řízeních soudních?

Úprava nenechává již moc otevřených otázek. Vše se shromáždilo do jednoho zákona, jde o návod, jak pro účastníky dědického řízení tak pro ty, kteří je mají jím provést. Pořád jde ale o to stejné. Proces má být jednoduchý a srozumitelný. To neznamená, že text zákona musí být nutně krátký, nezbytné je, aby byl pochopitelný. Věřím, že procesní úprava pozůstalostního řízení taková je.

Můžeme se v dědictví inspirovat i v zahraničí?

Dědické právo je jednou z oblastí, které jsou velmi spojeny s historií lidí žijících na jednom území, s jejich zvyklostmi, mentalitou a vnímáním světa kolem sebe. Hodnotově je někdy obtížně sdělitelná i v tak úzkém regionu, jakým je Evropa. Proto si myslím, že tak, jak jsou celé oblasti práva jednoznačně nachystány na to, aby byly v evropském prostoru unifikovány, u dědického práva by s tím byl velkým problém. Narážíme na něco bytostně lidského v každém z nás. Na vztah, který máme ke svému nejosobnějšímu majetku, ke svým předkům a potomkům a k touze vyjádřit spravedlivě pokračování rodu. Tato část práva by měla být poměřována nejen ekonomickou efektivností, ale snahou respektovat, chápat a udržet pocit lidí, že jejich cítění je zákony respektováno a garantováno.

Připravujeme

Zde můžete položit dotaz hostům připravovaných relací Cui bono z oblasti:

  • justice
  • byznysu
  • správy majetku